Titulní strana

Menu

Všeobecné
informace

Geografie

Hospodářství

Historie

Umění

Gastronomie

Slavnosti

Muzea

Regiony

Literatura

Slovníček

Cestovní kanceláře
a agentury


Připravujeme

Pyrenejské Val d´Arán

Národní park Aigüestortes i Sant Maurici

Olite




E-mail

Počasí

Fotogalerie

Archív článků

Archív receptů

Speciály


V kraji Maragatů


Kraj MaragatůPoloha: severozápadní část provincie León (Španělsko). Rozloha: 500 km². Počet obcí: 52. Původ obyvatel: nejasný. Zvláštní znamení: osobitost. Tento kraj je znám pod názvem La Maragatería.

Kdo vlastně jsou Maragati? Egypťané, Keltové, Asturci, Féničané, Kartaginci, římští otroci, Mauretánci? O původu obyvatel kraje mezi Astorgou a horským masívem Sierra de Teleno bylo popsáno hodně papíru. Poslední teorie je z roku 1972, s níž vystoupil na půdě španělské Královské akademie historických věd don Jaime Oliver, který odvozuje původ Maragatů od severoafrického kmene Barag Wata. Tito Baragwata (vyslov Maragwata) vyznávali náboženství, které bylo jakousi směsicí křesťanství, judaismu i primitivních náboženství, a když se kolem 8. století dostali svým pojetím náboženství do sporu se sousedy, museli emigrovat a usadili se na úpatí hory Teleno. Žádná z těchto teorií však nebyla přesvědčivě doložena. Jisté je jen to, že kraj mezi Astorgou a horským masívem Sierra de Teleno byl vždycky chudý a mnozí z jeho obyvatel museli hledat obživu jinde. Našli ji na cestách a v 16. až 19. století, dokud je nevytlačila levnější železnice, byli dokonce považováni za nejspolehlivější povozníky, kteří zajišťovali přepravu zboží především z galicijských rybářských přístavů do Madridu. Svým tradičním oblečením - širokými černými kalhotami staženými těsně pod koleny ke kamaším, košilí s vestou přepásanou páskem a kloboukem se širokými okraji a připlácnutým plochým dýnkem - budili pozornost. Byli jiní a snad i proto kolem nich vzniklo tolik mýtů.

Astorga od hradebMěsto na křižovatce
Poprvé jsem se s Maragaty setkala v Astorze na radnici. Tedy konkrétně na radniční věži, kde populární figurky Juan Zancuda a Colasa v tradičních maragatských krojích buší každou hodinu do zvonu a dávají tak místním na vědomí, že jsou opět o něco starší. Astorga je vstupní branou do kraje Maragatů. Před více než dvěma tisíci lety ji založili Římané, kteří v okolních horách těžili zlato a pojmenovali ji Asturica Augusta. Zůstaly po nich stopy v podzemí: stoky, vězení pro otroky, lázně, mozaiky, náměstí se zbytky domu s částečně zachovaným systémem vytápění, malbami a nádhernou mozaikou se zvířecími motivy. A taky "Stříbrná cesta", která Astorgu spojovala s hlavním městem tehdejší Lusitanie Méridou. "Cestu svatého Jakuba", která Astorgou procházela, zase proslavili středověcí poutníci, kteří se tu na své pouti do Santiaga de Compostela nikdy nezapomněli zastavit. S nimi přicházely peníze a město bohatlo. Dokládají to vzácná umělecká díla, která jsou vystavena v katedrálním muzeu: skříňka sv. Genadia z 10. století, dar krále Alfonse III., nádherné románské madony a další cenné předměty. Katedrálu minout nemůžete. Biskupský palác, dnes Muzeum cestTyčí se vysoko nad římsko-středověkými hradbami, je gotická a podepsala se na ni renesance i baroko. Má poněkud kuriózního souseda - novogotický Biskupský palác, u jehož zrodu stál Antoni Gaudí. Slavný katalánský architekt se už při jeho stavbě potýkal s nemalými problémy a po smrti svého příznivce biskupa Graua nedokončené dílo dokonce opustil. V paláci, který byl podle Gaudího projektu dostavěn v roce 1913, však nikdy žádný biskup nebydlel. Prý to byly prostory i na sídlo biskupa příliš honosné, a když se ocitnete v trůnním sále, ve slavnostní jídelně či kapli, nezbývá vám než tiše souhlasit. Od roku 1963 je v paláci umístěno Muzeum cest, které dokládá nejslavnější období tohoto města na křižovatce.
Dnes je Astorga malé provinční městečko, které má sotva 15 tisíc obyvatel. Ze své ospalosti se probouzí s dubnovým sluníčkem, kdy se ve městě objeví první poutníci. A taky turisté, které přitahuje kraj plný legend, mýtů, dobrého jídla i tradičních řemesel a zvyků.

Kostelík v Luyego de SomozaVesničky, v nichž se zastavil čas
Z Astorgy do Luyega de Somoza jezdí odpoledne jeden autobus. Sešlo se nás asi dvacet, což bylo na minibus, který přijel, stále ještě velký počet. Sympatická řidička si však věděla rady. Zkušeným okem se rozhlédla po přítomných a usadila ty, které neznala. "Vy určitě nikam nespěcháte," obrátila se na ostatní a dodala: "přijedu pro vás tak za hodinku." Nikdo neprotestoval a nezdálo se, že by byl někdo naštvaný. Luyego de Somoza je podle turistických prospektů obchodní centrum Maragateríe. Moje představa o menším městečku s rozličnými službami se rozplynula hned po příjezdu. Domy z kamene a dřeva, hospoda, dva kostelíky, hřiště a hned vedle penzión Molino del Arriero, kde však o mé rezervaci nikdo nic nevěděl. "Zapomněl jsem, že máš přijet už dnes," omlouval se Juan Luis, majitel tohoto přívětivého ubytovacího zařízení přebudovaného ze starého mlýna, když mi pak večer na mapce vyznačoval zítřejší trasu. "Kolo máš ale připraveno."
Kolo je v této mírně zvlněné krajině protkané stezkami, které vedou kdoví kam, ideálním dopravním prostředkem. Městský člověk se však uprostřed luk a pastvin, kde občas potká jen pastevce se stádem ovcí, může cítit po delší době poněkud nesvůj. A tak jste rádi, když zničehonic narazíte na obdělané políčko obehnané kamenným plůtkem, a pak na další a další, a najednou se před vámi objeví vesnička. Lucillo je celá z kamene. Dřeva bylo v této oblasti málo a vás bezděky napadne, že tady z nutnosti dokázali udělat přednost. Domky, chlévy, stodoly, rovné i polokruhové, z napůl opracovaného kamene, který je jen tak, jakoby bez ladu a skladu navrstven v hustých řadách nad sebou, mnohdy bez použití malty, připomínají časy, kdy většina obyvatel Lucilla měla co do činění s kamenickým řemeslem.. "Potřeboval by opravit," čte mi myšlenky starý pán, který odpočívá na lavičce před svým domkem, jehož střecha už má pár záplat moderních. "Taky se mi to nelíbí, ale když postaru to už umí jen málokdo. V Chaně ještě jeden takový je." Chana de Somoza choulící se přímo na úpatí hory Teleno je ráj pro etnografy. Procházíte-li se v jejich uličkách, musíte dát tentokrát za pravdu turistickým prospektům, v nichž se tvrdí, že v této vesničce najdete nejzachovalejší stavby tradiční lidové architektury. Necitlivé novodobé zásahy, které jsou v maragatském kraji tak časté, se jí vyhýbají. Jako by nad ní bděl onen kamenický mistr. Přišel odjinud, ale místní o něm tvrdí, že má určitě maragatské předky, protože cizí by se v tak chudém kraji nikdy neusadil. To jen Maragati se vracejí domů. Což mi potvrdil i pan farář, který mě vezl z Luyega do Valdespina de Somoza.

V maragatském domě
"Slyšíš tu hudbu? Vypadá to, že slavnosti ještě neskončily, a když sebou hodíš, možná ještě stihneš maragatský tanec," loučil se se mnou pan farář. Nejdříve přitáhne vaší pozornost muzikant. Je jen jeden a hraje zároveň na bubínek a flétnu. Jako jediný z mužů má na sobě tradiční maragatský kroj. Ženy jsou v krojích téměř všechny. Maragatský tanec je strohý, slavnostní a tančí se v kruhu. Je docela efektní, i když muži svým netradičním oblečením celkový dojem poněkud kazili. "Ne že bychom se krojům vyhýbali, my už je prostě nemáme. Maragatští muži se v nich nechávali pohřbívat," vysvětluje Fernando, který mě doprovází do školy, kde už na mě čeká Toňo s Anou. Fernando je lékař, který žije se svou rodinou ve Vigu, ale jak jen může, vrací se do domů. "Maragati se vracejí," slyšela jsem jako už tolikrát v tomto kraji tuto větu. Toňo s Anou jsou nadšenci, kteří před časem koupili přestavěný maragatský dům a s velkým úsilím se ho snaží uvést do původního stavu. Na příslušných institucích předložili projekt jakési "ekologicko-kulturní maragatské školy", jejímž cílem je udržovat a obnovovat místní tradice, dostali zelenou a nepatrnou finanční dotaci. Dnes už dům s charakteristickým obloukovým vjezdem a vraty, tak velkými, aby jimi mohl projet koňský povoz, slouží svému účelu a o jednotlivé kurzy je zájem. Vcházíme dovnitř na čtvercový dvůr, který byl centrem rodinného života. Ložnice jsou v patře, dole je kuchyně, ohromná spíž a další prostory, které kdysi sloužily k ukládání zásob a zboží. Je tu dokonce i malá zahrada. Připadáte si za těmi tlustými zdmi jako v pevnosti.
"Rodiny povozníků si žily samy pro sebe, s chudšími sousedy se příliš nestýkaly. Nebyl to však život nijak jednoduchý. Muži byli neustále na cestách a ženy si nikdy nemohly být jisté, zda se jim vůbec vrátí domů. Cesty byly totiž nebezpečné a o Maragatech bylo známo, že raději přijdou o život, než aby přišli o svěřený náklad. Však si je taky najímali králové a vysocí církevní hodnostáři. Mnoho z nich na cestách o život přišlo a do hrobu si většinou odnášeli i tajemství o svém bohatsví. O jejich úkrytech mnohdy nevěděla ani vlastní rodina a ještě před pár lety se občas proslechlo, že se při rekonstrukci maragatského domu našel poklad. Docela by se nám taková finanční injekce hodila," fantazíruje Ana rozhlížejíc se po tlustých zdech. Podobných domů je v této části Maragateríe jen pár. Tradiční maragatské domy v Castrillo de los PolvazaresMaragati zabývající se povoznictvím se totiž rekrutovali většinou z vesnic, které byly na přímé cestě z Galicie do Madridu. Jeden z nejkrásnějších domů či spíše palác však objevíte hned ve vedlejší vesnici - v Santiago Millas. Patřil Maragatu Corderovi, který proslul nejen svým nesmírným bohatstvím, ale i tím, že ani při svém působení u královského dvora se nevzdal typického maragatského oblečení. Také se o něm traduje, že nechal vydláždit dvůr ve svém domě zlaťáky, ovšem nastojato, aby si královna Isabela II. při odpočinku v jeho domě cestou do La Coruni nešlapala po svém vlastním portrétu. Dům Maragata Cordera sice není přístupný veřejnosti, ale za návštěvu v této vesnici stojí Muzeum povoznictví (Museo de la Arriería), věnované historii povolání, které tento kraj nejvíce zviditelnilo.

Text a foto: Miluše Válková


Kde ctí řemeslnou tradici
• Originální klepadlo, zámek na dveřích s klíčem neobvyklého tvaru, ozdobné mříže v oknech, kovová zakončení balkónů a další detaily zdobící maragatské domy či kostelíky. Chcete-li se podívat, jak vznikají tyto a další umělecké artefakty, můžete se zastavit (nesmí být ovšem neděle) u mistra Josého ve Valdespinu, který jako jeden z mála neopustil tradiční kovářské techniky a v jehož starobylé kovárně si budete připadat jako v muzeu. Ovšem v muzeu, které žije.
• V každém maragatském domě byste také našli některý z těch nádherných přehozů a měkoučkých přikrývek, které už v 18. století proslavily Val de San Lorenzo. V tomto městečku najdete ještě dnes prosperující tradiční tkalcovny, v nichž vznikají ručně tkané přehozy a vlněné deky, vyčesávané pomocí zvláštního druhu bodláku, který se pěstuje k tomuto účelu. V místním textilním muzeu (Batán-museo) vám to i názorně předvedou.
• A pak tu jsou ještě řezbáři, z jejichž rukou vycházejí především flétny, bubínky a kastaněty, které tradičně doprovázejí maragatské tance, a taky dřeváky, vařečky, lžíce, mísy. Mnohé z nich potkáte každé úterý v Astorze na trhu.

Všeobecné informace Geografie Hospodářství Historie Umění Gastronomie Slavnosti Muzea Regiony Literatura Slovníček
Cestovní kanceláře a agentury Počasí Fotogalerie Archív článků Archív receptů Speciály

Kontakt: Iberkontakt, Mladenovova 3232, 143 00 Praha 4

kontaktní e-mail

Copyright © 2002-2017 Iberkontakt

NAVRCHOLU.cz